V následujících letech to bude triviální otázka pro whiskové fanoušky: která pálenice oslavila své sté výročí tím, že se znovu narodila? Odpověď: maličká pálenice Benromach v severním Speyside, ležící ve starobylém městě Forres. A znovuotevření Benromach přivedlo nejslavnější nezávislou skotskou stáčírnu ze všech, Gordon & MacPhail, do té nejvýlučnější z branží: pálení whisky. Skutečnost, že si rodina Urquhartova, jíž patří Gordon & MacPhail, zvolila koupi speysideské pálenice, sotva někoho překvapí, protože Gordon & MacPhail je součástí Speyside stejně jako Glenfiddich, Strathisla nebo dokonce samotná Spey. Společnost Gordon & MacPhail začala, když si dva pánové z Vysočiny, James Gordon a John MacPhail, v roce 1895 založili v elginské South Street obchod. Podnik se dosud provozuje ve stejné budově. Začali ihned obchodovat se sladovou whisky, ale potravinářská stránka začínající říše byla dost odolná, aby je provedla Pattisonovou krizí let 1898-9. To se přihodilo v době nadprodukce v odvětví, kdy podvodné obchody nejaktivnější společnosti obchodující se skotskou přinesly vlnu uzavírání pálenic po celém Skotsku a krach některých jednotlivců, kteří příliš investovali. Zatímco Gordon & MacPhail nadále prospívali, zcela nová pálenice Benromach takové štěstí neměla. K její smůle ji zbudovali v roce 1898 na vrcholu pozdně viktoriánského whiskového boomu, a ještě ani nenačichla rašelinou, když se Pattisonovi zhroutili. Zůstala mimo provoz do roku 1907, kdy vyráběla lihovinu známou jako Forres. O tři roky později však už opět nevyráběla. Konec 1. světové války přinesl návrat k produkci, ale jak udeřila krize na Benromach, jak už se jí zase říkalo, znovu ji zavřeli od roku 1931 do 1936.
Do té doby Benromach prošla několika trochu spálenýma rukama. Ale roku 1938 převzali řízení National Distillers, američtí vlastníci takových kentuckých jmen jako Old Grand-Dad, Old Crow a Old Taylor, a do potlučené a opotřebené výspy Speyside dorazil konečně pocit stability. Téměř ihned však byla zdánlivě zakletá Benromach zavřena znovu. Tentokrát to bylo kvůli 2. světové válce, a i když výroba whisky ve Skotsku pokračovala, aby přinášela tolik potřebné příjmy z vývozu, z některých skladišť v Benromach vyvezli sudy a místo toho je naplnili branci. Když roku 1953 Benromach opět vyráběla svou značkovou lihovinu plného těla, připojili ji ke svému již obrovskému portfoliu Scottish Malt Distillers (z nichž se později stali United Distillers). Výroba zůstala konstantní s výjimkou let 1966 a 1974, kdy se zdokonalovalo destilační zařízení a budovy. Avšak po třiceti letech pod křídlem SMD byla pálenice uzavřena znovu. Jedním z problémů Benromach byla její relativně malá velikost: dva středně velké destilační kotle byly schopny vyrábět o něco málo méně než jeden milion litrů alkoholu za rok. A SMD neměli nedostatek speysideských pálenic. Přesto je ironické, že důvodem jejího znovuotevření prostě bylo, že Gordon & MacPhail chtěli destilovat ve velmi skromném měřítku a vlastnit pálenici v dosažitelné vzdálenosti od Elginu. V této chvíli je pálenice seřízena na výrobu pouhých 150 000 litrů ročně, čímž se stává jednou z nejmenších ve Skotsku spolu s podobnými dvěma dalšími novými, Speyside a Isle of Aran.
První mladinu vyrobili 3. srpna 1998 a první lihovina vytekla přesně o týden později. Ale proces, než k tomu dospěli, byl pomalý, téměř křivolaký. Od koupě pálenice po spuštění zařízení trval pět úmorných let. Koupě pálenice představovala tu snadnou část. Blízký soused Benromach, hezčí Dallas Dhu vystavěná jen několik měsíců po Benromach a náhodou potom také téměř tolikrát zavřená, už byla prodána vládě, a teď je z ní muzeum. Když ale začala rodina Urquhartova vyjednávat s United Distillers, byly už části Benromach vykuchané kvůli jiným pálenicím, kdežto budovy pálenice, třebaže dost odolné, ponechávali rozpadu. Většina skladišť byla stržená. Právě jejich bídný stav napomohl, že se zodpovědní činitelé SMD nakonec rozhodli zaškrtnout název pálenice červenou čarou. Kvůli charakteru společnosti Gordon & MacPhail navždycky předvídali výrobu malých množství. Takže skutečnost, že tam dva velké destilační kotle už nebyly, nepředstavovala problém. Gordon & MacPhail požádali speysideského měditepce Richarda Forsytha, aby vyrobil dva další, ale mnohem menší. Nový kotel na mladinu měl obsah 7 500 litrů a nový kotel na lihovinu 5 000, méně než polovinu velikosti původních. A kádě na záparu, které jim měly sloužit, byly přetvořeny z šesti obrovských modřínových, jež už byly na místě, na čtyři mnohem menší po 7 500 litrech.
To všechno bylo docela jednoduché, a v roce 1994 Gordon & MacPhail očekávali, že v roce 1995 nebo nejpozději 1996 bude Benromach v provozu. Problémy přišly z nečekaných směrů: samotný název – United Distillers nevlastnili obchodní značku „Benromach“ – a zdroj vody. Obchodní značku vystopovali k anglické společnosti obchodující vínem a lihovinami, která asi kdysi tuto malt zastupovala. Vyřešit tento problém trvalo skoro osmnáct měsíců. Voda trvala o mnoho déle. Pochází z pramene Chapelton na jihu Forres, kdežto pálenice leží na severním okraji, takže voda se musí vést potrubím pod městem. Ian Urquhart nostalgicky vysvětluje: „Museli jsme použít detektory kovů, abychom sledovali směr trubek a vykopali a vyměnili poškozené potrubí. Trvalo to mnohem, mnohem déle, než jsme zprvu očekávali. Nevím přesně, jak dlouhé to potrubí je, ale osobně znám každý jeho palec.“ Zpoždění bylo skutečně takové, že na oficiálním otevření pálenice Alan Rutherford z UDV řekl: „Při stém výročí společnosti v roce 1995 jsem Urquhartovým řekl, že se s nimi znovu setkám při otevření Benromach nebo na další oslavě sta let společnosti Gordon & MacPhail, podle toho, co bude dřív.“ Destilace se nakonec rozběhla pod patronátem bývalého ředitele Glen Spey Boba Murraye. Stejně jako v roce 1898 sestávaly první měsíce jen z pokusů. Jediná lihovina, kterou jsem dosud ochutnal, byla výjimečně čistá a lehká, snad příliš čistá. Pochyboval jsem, jestli vydrží v sudě 12 let, aniž by ji dřevo příliš ovládlo. Za šest měsíců od té doby vyzkoušeli všechny možnosti kotlů, aby našli něco trochu tělnatějšího. Sledovali různé postupy fermentace, různé kvasnice, různé typy malt, různé doby vytékání z kotle a řadu různých dřev; dokonce zvýšili rašelinovitost. Gordon & MacPhail jsou ujištěni, že nyní vytvořili druh lihoviny, jaká se velmi podobá Benromach zastara. Dokonale by se k ní hodila; byla to malt, kterou si společnost za léta oblíbila. Den, kdy nová lihovina překročí práh tří let, aby se stala whisky, však nemůže přijít dost brzy pro patriarchu firmy, George Urquharta. Jeho otec John převzal společnost v roce 1915 a pracoval tam od jejího prvního roku. George, kterému je nyní přes osmdesát, od 30. let snil, že bude mít vlastní pálenici. Jeho plány se překazily v roce 1950, kdy pálenice Strathisla připadla vyšší nabídce. Den, kdy Princ Charles přijel otevřít Benromach, byl, jak Urquhart řekl, jedním z těch, na něž může být v životě nejvíce hrdý. A ještě víc se může pyšnit za dva a půl roku od této chvíle, až poprvé ochutná svou vlastní single malt. Tehdy Benromach dokončí svůj pozoruhodný návrat.
